Testovaní autobusu Setra 125 z roku 1966, Rheinsberg 2016, foto: Zdeněk Nesveda

Měli jsme možnost při návštěvě německého městečka Rheinsberg v rámci testovaní autobusů „Setra MultiClass 400 Family“ usednout i za volant autobusového veterána Setra 125 z roku 1966. Byla to pro nás více než zajímavá zkušenost s ohlédnutí do minulosti, doby, ve které jsme my začínali u nás jezdit s autobusem Škoda 706 RTO. Možná až nyní, s odstupem doby takřka čtyřiceti let naší profesní řidičské kariéry si uvědomujeme, jak velký byl rozdíl v technické vyspělosti dvou autobusů ze stejného období, ale i jiné, tehdy rozdělené společnosti, oddělené od nás železnou oponou.

Setra 125 s lehkou samonosnou karoserií

Linkový autobus Setra 125, předchůdce úspěšné modelové řady S 100, měj již v roce 1966 moderní a vyspělou koncepci autobusového, konstrukčního řešení, které se prakticky využívá dodnes. Vyráběl se v letech 1963 až 1967. Setra, tak jak vyplývá již ze samotného názvu, disponuje samonosnou karoserií (SElbst TRAgend v překladu „samonosná“). Je to bezpochyby největší majstrštyk zakladatele firmy Otto Kässbohrera a šéfkonstruktéra Georga Wahla, kteří představili svůj první autobus se samonosnou karoserií již v roce 1951 a určili tím, jakým směrem půjde vývoj autobusových karosérií v dalších desetiletích. To již samo osobě oproti všem ostatním evropským autobusům z té doby je mimořádně nadčasová revoluční koncepce, zrovna tak, jako umístění motoru na zádi. Základní technické uspořádání i u S 125 se skutečně neliší od běžného standardu současných evropských autobusů.

Moderní nadčasová koncepce

Měli jsme možnost se s tímto autobusem podrobně seznámit úplně poprvé právě na testovacích jízdách Daimler v městečku Rheinsberg. Co nás zaujalo, bylo určitě komfortní pneumatické pérování na obou nápravách, synchronizovaná čtyřrychlostní převodovka ZF, hydraulický posilovač řízení a vzduchová ruční brzda. Velmi moderní je také více prvková přední náprava s nezávislým zavěšením kol. V tomto ohledu autobusy Setra drží významné rekordy. Určitě je dobré zmínit, že kotoučové brzdy se na těchto autobusech začali montovat již na počátku sedmdesátých let a i mnoho dalších vychytávek o kterých se nám v socialistickém světě ani nezdálo. Důležité je připomenout, že Setra v té době již zcela rozlišovala segment linkové a zájezdové dopravy, na rozdíl od vždy u nás unifikované řady autobusů jak to tomu bylo například u ŠL, ŠM, ŠD, modrá nebo červená, s čím jsme si bohatě vystačili až do počátku devadesátých let. Tehdy ještě ani Setra nedokázala konstrukci zcela nízké podlahy, ale i tak se podařilo u S 125 podlahu mít výšce pouhých 60 cm a ve spojení s širokým profilem nástupních dveří bylo dosaženo na tehdejší dobu velmi slušného standardu pro cestující. Tvar karoserie odpovídal trendům autobusů určených do města, za povšimnutí stojí plynulé lícování pneumaticky ovládaných dveří s boční stěnou autobusu.

Jak se jezdí s S 125

Jak jsme se dočetli, v S 125 se používaly tehdy motory Henschel s výkonem od 130 do 194 koní. My jsme měli možnost usednout za volant autobusu z roku 1966, který byl vybavený nejsilnější verzí atmosférického, desetilitrového šestiválcového motoru s výkonem 194 koní a to s ohledem na nízkou hmotnost prázdného vozidla 7,5 t nebylo vůbec špatné. S 125 není typová řada, ale označení toho, že autobus má přípustnou celkovou obsaditelnost 125 cestujících, což si v konečném důsledku u autobusu s délkou necelých jedenáct metrů docela těžko dokážeme představit. (Značení modelových řad autobusů Setra začíná až na počátku sedmdesátých let řadou 100, 200 atd. až do dnešních dnů, kdy se vyrábí autobusy v Neu-Ulmu s označením řady500.) Technika jízdy s autobusem starým padesát let je pochopitelně odlišná od moderních aut a vyžaduje určitý grif. Ale můžeme říct, že nás Setra 125 nezaskočila, naopak příjemně překvapila a po pár nejetých kilometrech jsme si rychle zvykli. Je to autobus, se kterým se nespěchá, motor dobře pracuje v nízkých otáčkách a dobře si s tím poradí pouhé čtyři rychlosti, vlastně tři, protože z jedna na dvě řadíme, jen co se pohnou kola. S rychlostními stupni 3-4 jsme si bohatě vystačili v rovinatém terénu na úzkých silničkách v okolí Rheinsbergu. Řazení zde vyžaduje určitou znalost, a zapamatovat si kde jednotlivé stupně hledat, je to však jenom otázka zvyku a praxe. Při pomalém řazení a při nízkých otáčkách motoru s tím nemáme větší problém Nejoptimálnější rychlost je 70km/h což bohatě stačí u autobusu, který se tváří jako městský. Oceňujeme dobrý výhled, ale i to jak autobus skvěle drží stopu, žádné „honění“ po silnici. Vnitřní hladina hluku je poměrně nízká, což je dané i uložením motoru v zadní části. Slyšíme zde zcela zřetelně hluk diferenciálu a převodů, přikládáme to stáří a opotřebení vozu, ale i tehdejší konstrukci převodového ústrojí. Jsou to zvuky, se kterými se setkáváme běžně u všech starších aut z tohoto období, patří to k určitému veteránskému koloritu a je to více méně i příjemné. Brzdy, tak ty u S 125 jsou účinné, doslova „jedovaté“ a museli jsme si dávat velký pozor, aby naše brždění bylo alespoň trochu plynulé. Co říct na závěr, nostalgické svezení s historickým autobusovým unikátem bylo příjemné pohlazení a fakt jsme si to užili, bylo to také příjemné zastavení v dnešní přetechnizované a uspěchané době.

Naším hlavním cílem návštěvy malebného městečka Rheinsberg na sever od Berlína bylo však testování nejnovějších modelů Setra na akci s názvem „Setra MultiClass 400 Family“, které jsme účastnili na pozvání společnosti Daimler. Z velkého množství získaných informací a praktických zkušeností připravujeme pro portál BusPress několik samostatných materiálů