JIŘINA BUMBOVÁ – koníček se stal mým povoláním –

Jiřinka Bumbová z Liberce je dáma, která si řízení autobusu vybrala jako svého koníčka (za volantem autobusu firmy ICOM je od roku 2006), až se ten koník stal jejím povoláním. Její historie je tak trochu neuvěřitelná.

Jiřinka pochází z Luhačovic a v Liberci vystudovala pedagogickou školu. Poté 30 let působila ve školství a od roku 2011 ji můžete vídat na dálkové trase Liberec – Luhačovice. To je skok, kterému nelze ani uvěřit.

Jiřinka Bumbová za volantem autobusu Mercedes – Benz, ICOM transport, foto:ICOM

Proto první otázka – proč ta změna a co rodina?

Já začnu od konce, manžel, se kterým jsem se poznala při studiu v Liberci, je řidič z povolání v DP. Máme dvě dospělé děti (28 a 26) a společnou velkou lásku k motorům.

V povolání učitelky a pedagogického pracovníka jsem se ocitla v různých profesích, ta nejlepší asi byla na učňovském středisku firmy LIAZ Jablonec n. N., protože tam jsem se cítila jako doma. Zase auta a motory, i když tak trochu z dálky.

Jenže po tolika letech, vcelku zabezpečeného povolání, jsem cítila, že nejsem moc spokojená. A život mi utíkal pod rukama a já jsem se tak trochu hledala. Až jsem našla – volant ve firmě ICOM a vše, co k tomu patří.

Jak vám vyhovuje dálková trasa a jak dlouho jste na cestě?

Já jsem velice šťastná, že tuto trasu mohu jezdit, vlastně si mě ta trasa tak trochu vybrala. Já z Luhačovic pocházím a v Liberci bydlím, tak kdo by toto spojení nebral. Pravidelně projíždím republikou v různých ročních obdobích. Cestující se mnou rádi jezdí, však jich už mám i pár skalních. Jedna trasa měří 360 km a trvá 8 hodin. Tuto dobu trávím za volantem autobusu Mercedes Intouro, který je velmi pohodlný a hlavně spolehlivý.

Jak vám vyhovují naše silnice a dálnice?

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Když je na silnicích klid, tak to sviští a je to príma. Ovšem v poslední době se moc těžko dodržuje jízdní řád a já jsem nešťastná, když si cestující stěžují, že nejedeme na čas. Kdyby to bylo na mně, tak to stíhám, ale co předpisy a bezpečnost? A ty dodržuji opravdu poctivě.

Takže milujete rychlou jízdu.

A jak! S manželem jsme jezdili rallye a jsme fandové do veteránů. Tak si asi dovedete představit, jak vlastně trávíme volný čas. Naše povolání i koníčky jsou naším celým životem.

A co na vaše působení ve firmě říkají vaši mužští kolegové?

Já patřím do ranku Rychnova nad Kněžnou, ale tam jsem vlastně velice málo. I když mě tam znají všichni. Vždyť od nich jsem vlastně dostala pozvání za profesní volant.

Na své trase mám několik delších zastávek, jako třeba v Hradci Králové nebo v Olomouci a tam mám další dobré kolegy. Zatím jsem nepocítila, že bych jim jako žena řidička nějak vadila, i když vím, jak se muži na nás ženy za volantem dívají. Ale asi jsem opravdu i v jejich očích profík.

Těžko uvěřit, že jako žena nemáte s muži žádný problém.

Ale to víte, že mám. Ale já je řeším s nadhledem. Docela mě z počátku bavil údiv cestujících, především mužů, když místo řidiče muže, uviděli mě. Já se tím docela bavila. A nakonec jsme si zvykli všichni. Myslím si, že je málo lidí, kteří mohou říci, že jejich povolání je jim koníčkem, nikdy by ho za všechno zlato světa neměnili. A já jsem ráda, že patřím k těm šťastným.

Podělíte se s námi o nějakou příhodu, kterou jste musela za volantem řešit?

Za deset let, co se pohybuji za volantem busu se stalo hodně příběhů, úsměvných i smutných. Z počátku, když nás žen za volantem ještě nebylo tolik vidět, byly nejčastější případy poznámek typu „ženská“. Moje odpověď většinou byla: „zítra jede chlap“.

Do paměti se mi zaryla cesta z Luhačovic do Liberce před třemi lety. Ve Zlínském kraji začaly jarní prázdniny. V ten den jsem vezla i dvě děti na prázdniny do Liberce a dvě do Hradce Králové. Vezla jsem je už několikrát a tak rodiče věděli, že je „předávají do dobrých rukou“. Byl začátek února a hodně chumelilo. Za Zlínem se cesta začala pomalu ztrácet. Za vesnicí Stará ves cesta zmizela úplně. Bus jsem zastavila a během několika sekund jsme byli zavátí do půlky autobusu. Poprvé v životě jsem použila linku 112. Do dvaceti minut nám přijela naproti Tatra s radlicí. Pomalu prohrnovala cestu a já jela krokem za ní. Na hlavní silnici byla různě odstavená vozidla, kamióny v příkopech. A teď „babo raď“. Jelikož se kolem přehnal posypový vůz, nebyl problém pokračovat v jízdě. Mezi auty jsme kličkovali jak zajíci. Naštěstí jsem od přírody optimista a nepodléhám panice. V Přerově i Olomouci na nás čekali skalní příznivci. Dálnice do Mohelnice byla uklizená a suchá, proto jsem si oddychla, že už je problémů konec. Bohužel vyhlášený „Mohelničák“ nezklamal, zase jsme dojeli. Naštěstí jsme zůstali stát vedle benzinové pumpy. V busu jsem topila a společně s těmi čtyřmi dětmi jsme se starali o jiné cestující, kteří začali mít obavy z toho, co bude dál. Děti je ujišťovaly, že jsem dobrá řidička a že všechno dobře dopadne. Tři hodiny čekání uběhly jako voda a ještě jsme se dobře pobavili. Po přejezdu už sjízdného kopce na českou stranu nás čekalo překvapení. Po sněhu ani stopa! Nabrali jsme čtyř hodinové zpoždění. Na nádražích na nás už dávno nikdo nečekal, tak se zpoždění zmenšovalo. Do Liberce jsme sice dorazili nakonec o dvě a půl hodiny později, ale v pořádku a ve výborné náladě.

A na závěr?

Optimismus, který z paní řidičky čiší, jí může závidět kde kdo. Radost a požitek z jízdy si ten, kdo nikdy nedržel volant v ruce, neumí představit. A tak nezbývá než popřát hodně a hodně šťastných kilometrů, hodně spokojených cestujících a pevné zdraví. A co vy nato dámy, nechcete ji následovat?

Rozhovor vedla Alena Veliká

Modrá vlna ICOM transport Jihlava